Dne 11. 11. 1918, v 11 hodin byla ve štábním vagónu vrchního velitele dohodových vojsk, francouzského maršála Foche v Compiègne, podepsána kapitulace Německa a tím skončila I. světová válka. Od té doby již uplynula spousta času. Proběhla II. světová válka, různé regionální konflikty i celosvětové krize, avšak co zůstalo je ochota mužů a žen bránit svůj domov, vlast. Třeba i se zbraní v ruce. Mnozí tento postoj však nechápou a přímo ho odmítají.
Pacifisté říkají, že zabíjet není správné a dokonce, že i obrana proti zlu se zbraní v ruce je zločin. Nejsem pacifistou. Pacifismus je luxus, který si ve společnosti dopřávají ti, kteří se nechávají ochraňovat ostatními. Člověk se ale nemůže spoléhat na ostatní, neboť účinná pomoc se nachází jen a pouze na konci jeho paže. Proto i ten nejzarytější pacifista by měl držet v úctě ženy a muže v uniformách, kteří takové paže ku pomoci nabízejí bez ohledu na politický názor příjemce.
Bohužel dnešní svět není rájem na Zemi a nejspíš ani nikdy nebude. Proto mám velikou úctu k těm, kteří bojovali a stále bojují za naši svobodu i možnost žít poklidný život v míru. Bojují za hranicemi našeho státu, aby zabránili krveprolití u nás doma. Obětují svůj vlastní život, za životy ostatních. Za lidi, kteří si mnohdy ani jejich oběť nezaslouží. Cítím velkou hrdost, když se našim vojákům něco podaří a naopak velký zármutek a lítost cítím při smrti některého z nich. Jako by zemřel starý kamarád, které ho jsem měl opravdu rád. I když jsem ho neznal a v životě neviděl. Takový zármutek jsem měl při úmrtí generála Sedláčka i našich pěti vojáků, které zavraždil sebevražedný atentátník v červenci 2014 a obávám se, že to není naposled, i když bych si tolik přál opak.
Vím, že nejsem sám, kdo to tak cítí a prožívá, přesto mám pocit, že neúcta k hrdinům a obětem druhých je stále zakořeněna, jako memento čtyřiceti let útlaku naší svobody. Jako memento doby, která popravovala hrdiny a vraždila nevinné. Nicméně věřím, že se trend obrátí a již nebudeme opakovat své chyby z minulosti. John Galsworthy říkával, že úcta k druhým je důvodem, proč si člověk váží sám sebe a proto bychom neměli zapomenout, že úcta k druhým vždy začíná a končí u jednotlivce, u každého z nás.
Aleš Procházka, 11. 11. 2015
„Národ, který nemá úctu ke svým hrdinům, je bude ve chvílích nejdůležitějších postrádat.“