Žít jako otrok, nebo zemřít jako svobodný člověk? To jest otázka, která je stará jako lidstvo samo. Pro člověka, který miluje svobodu je odpověď dopředu jasná. Tuto otázku si dopoledne dne 27. května 1942 jistě položili i naši českoslovenští parašutisté – Gabčík, Kubiš, Valčík, Opálka, než provedli akci, která změnila průběh 2. světové války – odstranění třetího nejvyššího nacisty a kata českého národa Reinharda Heydricha.
Zemřít, nebo obecně bojovat za svobodu je ctnost, která je v naší kultuře nejvíce ceněná. Svoboda je pro nás něco, co se nezískává zadarmo. Za svobodu se vždy musí velmi těžce bojovat, však by i naše vlast mohla vyprávět. Svoboda a samostatnost byla tvrdě vydobyta krví tyranů a vlastenců.
Proto, pokud ctíme své předky, rodinu a naše tradice, nemůžeme naši svobodu jen tak lehce pozbýt. Přesto, že u nás nezuří krutý ozbrojený boj, je nám svoboda postupně ukrajována. Od cenzury internetu a svobody slova, přes snahy likvidovat soukromé podnikání, až po omezování držení legálních zbraní. Cítím, že v Evropě každým dnem sílí odpor, proti uchvatitelům svobody, frustrace roste a lidé začínají být nervózní. Česká vláda, nebo EU tomu nepomáhají, ale naopak ještě přilévají olej do ohně. Ale věřím, že svým jednáním se jim již dnes odpočítává čas jejich konce. Stejně tak, jako nastal Reinhardu Heydrichovi.
Nenechme si vzít poslední kousky naší svobody, ale naopak za ní ještě více bojujme.
Aleš Procházka, 27. 5. 2016